Pančelka NULI

čtvrtek 17. květen 2012 08:50

Trojjediná pančelka NULI - trochu máma, trochu dáma, trochu úřednice ...

Celé své dětství a mládí jsem chtěla být učitelkou. Bavilo mě vysvětlovat spolužákům těžší látku, bavilo mě číst a vzdělávat se, bavilo mě organizovat společné činnosti a přiznávám - bavilo mě i opravovat chyby červenou barvou (zpočátku to ještě bývalo perem namáčeným v kalamáři s červeným inkoustem). Za tím účelem jsem nebyla líná už někdy v páté třídě napsat třeba patnáct, dvacet diktátů s úmyslnými chybami (pod patnácti, dvaceti různými jmény) a pak je opravovat a známkovat!

Shodou několika nedobrých skutečností jsem se po maturitě na SVVŠ nedostala na vysněnou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a latina. Obrečela jsem to, ale nezoufala. Po druhém vypsaném kole jsem se ještě tentýž rok stala studentkou Vysoké školy zemědělské, a tam jsem také dostudovala Provozně - ekonomickou fakultu. Potom jsem většinu života pracovala ve sféře, kde jsem vlastně dělat nechtěla - ve finančnictví, bankovnictví, administrativě. Naučila jsem se to, zvládala jsem to slušně. Ale sen o učitelství mě držel stále, i když jsem si myslela, že zůstane nesplněným.

A pak jsem se, na stará kolena, stala na sedm let paní učitelkou - neboli "pančelkou NULI". Jak k tomu došlo, o tom jsem už psala tady. Ale teď bych chtěla napsat víc - jaké to bylo. Učit předmět, který jsem kdysi osobně jen přetrpěla, byla výzva. Ale postavit se před třídy šestnáctiletých, sedmnáctiletých, osmnáctiletých i devatenáctiletých kluků a holek byla odvaha hraničící s kaskadérstvím. Jediné, čím jsem si byla ještě před prvním vstupem do učebny skoro jistá, bylo to, že je budu mít ráda. A na mou duši - měla jsem. A mám.

Za celou tu dobu jsem se stala třikrát třídní. Pokaždé po někom jiném, kdo ze školy odešel a pokaždé téměř před maturitou. To už samo o sobě byl problém. Ale dokázali jsme se s tím vzájemně vypořádat s čistým štítem.

Když jsem poprvé měla naskočit do rozjetého vlaku třídnictví, učila jsem na škole pouhého půl roku. Ale se třídou jsem si od počátku mimořádně dobře rozuměla, tak jsem přikývla. Předchozí paní učitelka třídní učila ve 3.B ekonomiku. Studenti mě v prosinci 1999 přesvědčovali, ať si od pololetí krom třídnictví u nich také vezmu tu ekonomiku. Odpověděla jsem jim: "Já nemohu, já to neumím". A na to oni: "Pančelko, to nevadí, my vás to naučíme:-)". Zůstalo u účetnictví; ještě tedy rok a půl třídnictví, několikadenní výlet na Mácháč, první maturitní ples a první poslední zvonění (viz foto nahoře).

Později, v jiné třídě, jsem druhým rokem učila účetnictví. Někdy počátkem června 2003 jsem šla jako doprovod s prvními ročníky na branný výšlap na Neštětickou horu, o čemž se vědělo už pár dní předem. Když jsme došli k rozhledně, upozornila mě kolegyně, že je tam pro mne vzkaz (!): "Dobrý den, paní uč. Nulíčková. Doufáme, že jste měla krásnou a příjemnou cestu sem na Neštětickou rozhlednu. Taky samozřejmě doufáme, že se vám nic zlého nepřihodilo a vše dopadlo velmi dobře. My na Vás myslíme ve školních lavicích a pilně studujeme učetnictví, které díky Vám je velmi zajímavé a střašně nás baví. To vše Vám přejí studenti 3.A.". Během následujících prázdnin jim odešel třídní, a tak jsem se moc ráda na poslední školní rok stala jejich náhradní třídní a společně jsme absolvovali maturitní ples i majáles (viz foto v perexu).

U další třídy jsem sice byla třídní celé dva roky, ale ve třetím ročníku (před kterým opět během prázdnin  zcela nečekaně odešla předchozí třídní), jsem je neučila nic a ve čtvrtém právo jen pár hodin týdně. Ale měli jsme se moc rádi, v roce 2006 mimo jiné napsali: " Hlavně ale chceme prostřednictvím plesáčku poděkovat naší poslední a naprosto bezkonkurenčně nejlepší třídní paní učitelce, paní Mirce Nulíčkové. Jen trochu litujeme, že jsme s ní nestrávili celé čtyři roky. A to je jedna z mála částí tohoto díla, kterou myslíme upřímně ...". Byla jsem s nimi na svém posledním školním výletě a prožila pak i stužkovací večírek (viz foto u prokliknutí "tady"- článku Všechno zlé je k něčemu dobré).

Také jsem delší čas fungovala coby třídní náhradní u třídy plné děvčat s jedním odvážným chlapcem, když jejich "pravá" třídní byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Zažila jsem s nimi mnoho dobrého, ráda třeba vzpomínám na cestu do Domova dětí ve Stránčicích v dubnu 2003.

Ale nebyly to jen "moje třídy", kde jsem se cítila dobře. Měla jsem ráda studenty všech tříd, kde jsem za ty roky učila nebo i jen suplovala. Prožívala jsem s mnohými jejich problémy i radosti, první lásky i neshody, křivdy i vítězství. Dokonce jsem se už v důchodu na krátký čas potěšila se studenty jiné školy, jak o tom píšu zde. Nevyvarovala jsem se ovšem chyb, některé jsem stihla napravit, za jiné se tímto upřímně omlouvám. Obvykle mi studenti řekli přímo, co není úplně v pořádku. Někdy jsem byla příliš roztržitá, jindy jsem připustila nepřiměřenou diskuzi a ruch, občas jsem byla "nudná". Také některým z nich vadilo, že jsem jim vykala, ale od toho jsem neustoupila, protože jsem je nebrala jako děti, ale rovnocenné osobnosti. Doufám, že základy účetnictví však ode mne většina získala. Co vím, tak někteří se jím úspěšně živí. Dokonce někdy i mně kápne kačka - to když mi občas posílají své kamarády na doučování :-).

Při psaní tohoto článku, ke kterému jsem se dlouho chystala, ale také se mu dlouho vyhýbala, jsem zalistovala některými upomínkami, které si schovávám. Mohla bych citovat krásná osobní vyznání,  ale neudělám to. Jen doplním, že jsem se spoustou bývalých studentů v živém kontaktu dosud - osobně, přes maily, esemesky, dopisy, facebook, spolužáky. S některými jde o velmi silná pouta. Poznala jsem, že na kantořině není tak důležité to, co jsem napsala v perexu, ale vztah s těmi, které máte a chcete něčemu naučit.

Miroslava Nulíčková

NULIOto, to mě těší, že jste si15:5031.5.2012 15:50:09
NULIMilá Zuzano, jsem ráda,13:0923.5.2012 13:09:32
zuzanazajicovamilá pančelko,20:3522.5.2012 20:35:47
Petra KišováMáte můj obdiv,13:2121.5.2012 13:21:37
janvargulič..se přihlásil bezdomovec....15:0318.5.2012 15:03:47
josef hejnaLaskavé, milé, čisté.10:1118.5.2012 10:11:01
NULIK celoživotním učitelům09:0918.5.2012 9:09:03
janvargulič..v podstatě..08:0118.5.2012 8:01:49
Lída V.Paní Nuli, moc příjemné!23:5817.5.2012 23:58:01
Mirek T.Pančelko NULI, já mám taky doma pančelku,18:3117.5.2012 18:31:17
Honza Marek, KanadaTedy pančelko NULI17:0417.5.2012 17:04:21
Vít MachálekAd článek16:5717.5.2012 16:57:45
Vít MachálekAd p. Kouřil16:5117.5.2012 16:51:41
Jan KouřilUž jsem se vyslovil jinde.15:0717.5.2012 15:07:53
ZipJa nakonec nedorazim,14:2017.5.2012 14:20:40

Počet příspěvků: 27, poslední 31.5.2012 15:50:09 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.