Zn.: Sháním štěně

čtvrtek 20. říjen 2011 08:50

Pája a Míša

Je to už téměř rok, co jsme bez psa. Dozrál čas pořídit si nového. Argumentuji doma tím, že ho potřebuji ze zdravotních důvodů - kvůli procházkám; ale není to pravda celá. Už přebolela ztráta; už se začínám těšit na přítomnost nového obyvatele bytu ... Zažili jsme s naším Míšou hodně milých a veselých chvilek, občas i něco překvapivého:

Když byl ještě štěně, provedl nám nepříjemný kousek. Byl u nás na návštěvě můj bratr se svou ženou. Míša se předváděl, pořád vyžadoval pozornost - a my jsme si chtěli povídat. Tak jsme ho na chvilku dali do chodby. Byl tam docela hodný. Až po nějaké době jsme zjistili, že stačil rozkousat švagrové její pěkné, jemné lodičky. Nikdy předtím a nikdy potom si bot nevšímal a žádné nezničil!

Míša nebyl rváč, spíš se tak trochu bál. Ale to mu nebránilo v tom, aby si štěkotem nedovoloval na jiné, často větší psy. A jednou na procházce tím vyprovokoval retrívra. Naše Pája pak měla moc práce s odtrhnutím psů od sebe, slečna od druhého psa jen zírala. Upozorňuji, náš Míša byl poloviční velikosti než ten druhý, a přesto skončili na šití stehů oba dva!

Chodila jsem Míšu venčit večer obvykle "ke trati", nebyla jsem sama s podobným úmyslem. Občas tam však nesvítila světla. Jednou mě pod rouškou tmy napadl velký pes, skočil na mě, nekousal, ale povalil mě na protihlukovou stěnu. Jeho pán ho odtáhnul, moc se omlouval; dodnes neznám psa ani pána. Míša nevydal hlásku, krčil se za mnou.

Jindy byla situace ještě dramatičtější. Pozdě večer, opět kolem tma. Vracíme se s Míšou domů, už jsme blízko uličky, co vede nahoru k našemu paneláčku. Najednou se objeví světla automobilu. Snad nějací milenci, protože po několika stech metrech tahle silnička podél trati a zahrádek končí, je to slepá ulice. Jenomže auto u mě zastavuje ve chvíli, kdy se snažím Míšu zadržet, aby pod něj nevběhl. Nestačím se podívat, kdo v autě sedí, jsem skloněná k Míšovi a najednou slyším: "Cigarety máš?"  Odpovídám, že ano; měla jsem ještě nějaké v kapse. "Tak mi je dej". Otočila jsem se ke staženému okénku, pořád v jakémsi podřepu, a podala jsem mu je. Podle hlasu to byl muž, ale vůbec jsem ho neviděla. Zatáhnul okénko, odjel. Ještě s ním v tom autě seděl jeden člověk, viděla jsem obrysy. Míša byl opět zticha, bál se asi víc než já.

Na druhou stranu se několikrát zachoval nečekaně hrdinně, třeba když manžel z legrace pošťuchoval  Páju. To ji bránil s opravdovou vervou.

A prozradím na něj jednu libůstku. Miloval okrajované slupky z okurek. Mohl být kdekoliv v bytě, jen jsem vzala salátovku do ruky, seděl u mne v kuchyni a očima si žádal pochoutku.

A tak zcela vážně - nevíte o štěněti, kříženci, menšího vzrůstu, k odběru třeba hned?

Doplňuji 27.10.2011 - štěně už máme!

 

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?