Etuda školská

čtvrtek 29. září 2011 08:50

Vstupuji na tenký led. Doufám, že se pode mnou neprolomí; což se mi stalo, když jsem jako -náctiletá při bruslení ukazovala menším dětem, jak je na rybníku v jednom místě slabý. Nebo - jako v onom případě reálného nebezpečí utonutí - mi pomohou starší kluci (mohou být i mladší a mohou to být i děvčata :-), kteří mi tenkrát po ledu podali hokejku a já se přece jen vyškrábala nahoru ...

K úvaze mě inspirovala před pár dny "vrchní pani družinová" prohlášením, že už musím mít do naší základky vyšlapanou cestičku. Došlo mi, že za ty roky opravdu.

1. září 1982 se otvírala v Benešově nová základní škola. Pardon, tehdy ZDŠ. A do první třídy nastupovala naše dcera Petra. Za rok po ní se tam stal prvňáčkem i syn Ondřej. Vyšli osmou třídu, dostali se na gymnázium. V těch letech se nám narodila naše nejmladší, která pak v roce 2000 začala do první třídy chodit v téže základce. Když šla Pavla do devítky, tak se prvňáčkem v oné škole  stala vnučka Barunka, čili tam rok působily současně. Letos šla Barča do čtvrté třídy a vnuk Matěj do první. Samozřejmě tamtéž.

Tím obsáhlým úvodem jsem chtěla říct, že od roku 1982 až do současnosti (se zhruba devítiletou pauzou 1991 - 2000) jsem v úzkém kontaktu s touto školou přes své tři děti a dvě vnoučata. A nyní se konečně dostávám k jádru svého sdělení.

Zřejmě z provozních důvodů - je to velká škola se spoustou žáků a pedagogů - musíme prvňáčky odevzdávat od druhého dne školního roku u skleněných dveří na vstupu do školy (vedlejší vchod) a rovněž je tam vyzvedávat. Většině rodičů a prarodičů to nevadí, ale já patřím k těm, co by rádi občas zahlédli, jak se jejich žáček snáší s ostatními dětmi; jak si vede při převlékání; jak funguje jeho komunikace s učitelkami a družinářkami ... prostě, jak se chová, když mě nevnímá. Nehroutím se z toho, že to nelze, ale úplně jedno mi to také není.

Spolupráci školy s rodinou jsem nikdy nebrala jako frázi, ale jako potřebnou věc. A k tomu by podle mne mohla přispívat i takováto drobnost.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?