Sešli jsme se,

čtvrtek 26. květen 2011 08:50

býchorská devítka 1967

my kluci a holky, co jsme spolu chodili na základku.

Díváme se na sebe a ptáme se: Je to možné? Jsme to pořád my, teď už téměř šedesátníci?

Změnili jsme se - a nezměnili. Je podivuhodné, jak vlastně zůstáváme týmiž dětmi. Naše vzájemné sympatie (a případné lehounké antipatie)  trvají i po těch 44 letech, co jsme základku opustili. Naše vtípky a vystupování i zájmy se hodně podobají těm původním. Byli jsme dobrá třída, devítka byla skvělá. Jo, taky jsme se někdy poprali nebo na sebe žalovali  nebo zlobili kantory. Jenže jsme zažili i moc pěkné chvíle a také první lásky a první erotické zkušenosti, první pusy a první zklamání ...

Čím jsem starší,  tím víc se na naše sejití těším. Bohužel, schází se nás stále méně. Tři spolužáci zemřeli, někteří jsou nemocní a o několika nevíme vůbec. Od první třídy s námi totiž chodily i děti z dětského domova; většina se zatoulala neznámo kam. Použila jsem výraz "dětský domov", ale není to přesné. Pro nás to byly děti z děcáku - a není to míněno nijak pejorativně; ti z nich, co na srazy chodívají, to sami používají. Tedy - Zdeněk a Tibor už bohužel nemohou, ale Hana Ř. a Jarda S. ano.

Od šesté třídy se z nás stala úplná "směska" - děti z děcáku, děti z Býchor a děti dojíždějící z blízkých  Němčic a Ohař. Školu jsme měli na kraji obce v přistavěné budově, propojené s původním zámečkem, ve kterém pobýval kdysi i Mistr Kubelík a v padesátých letech tam nastěhovali děcák. Kolem byl velký park, několik hřišť a velké nádvoří. Celý objekt byl rozlehlý a samotná škola poměrně nová, světlá a prostorná, cítili jsme se tam dobře. Složení naší třídy se různě měnilo. Občas někdo od nás propadl, jindy propadl někdo k nám. V některých ročnících nás rozdělili do dvou tříd; v definitivním složení jsme se sešli v té parádní devítce.

Potěšení ze setkání vnímám u všech. Jak říká Zdena, tenhle sraz je prostě nejlepší! Vyprávíme si o svém životě; každý máme nějakou starost a nějakou radost. Nemoci se nám nevyhýbají, ani zklamání a soukromá dramata. Ale co oceňuji - nejsme zapšklí, nenadáváme pořád na poměry, vybíráme pro ostatní i příjemné události a zážitky. A hlavně vzpomínáme.  Protože si každý pamatujeme něco, slepujeme střípky vzpomínek do úhledné vitráže.

Mně se už párkrát stalo, že jsem zaznamenala nová odhalení o sobě. Například jsem se dozvěděla od Lídy T. z děcáku, že jsem na ní "somrovala" rohlíky, přesněji - dávala mi je za kostky cukru. Nebo prohlášení Lumíra a Pepy, že já a Jarda H. jsme dávali opisovat, mi bylo docela příjemné :-). A největší radost mi udělala Lída V., když mi řekla, že jsem celá moje maminka.

Jsem vděčná Haně H. a Leošovi, že nás v posledních letech každoročně svolávají. Jsem ráda, že se scházíme. Je to v mém současném životě drobný okamžik, ale není malý. Právě naopak - je citově silný.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?