Tak už to shodila

čtvrtek 14. duben 2011 08:50

Občas si vzpomenu na moudro o tom, že nejhorší případ je snaživý blbec. I mě to párkrát postihlo; bohužel jsem vystupovala v hlavní roli.

Před dvaceti lety jsem přestala lyžovat. Ne, že bych byla kdovíjaký lyžař, ale nejslabší  také ne. Počátkem devadesátých let jsme byli na bankovní chatě na Hnědém vrchu. Po ubytování jsme vyrazili vyzkoušet sníh. Sjeli jsme od chaty dolů - ale já se nahoru dostala už jen pěškobusem. Nedokázala jsem  "nastoupit" na kotvu. Třikrát, čtyřikrát, pětkrát jsem to zkoušela;  snažila se usilovně. Za mnou fronta, vedle naštvaný manžel a přede mnou stále ještě ochotný vlekař. Ale vždy, než můj muž na mě stačil zakřičet: "Nesedej si", už jsem seděla. Na zemi. Prostě jsem nepochopila princip, jak se na vleku udržet.

Podobné byly mé zkušenosti s řízením auta. Ačkoliv jsem řidičský průkaz získala v pražském provozu, dlouhou dobu jsem se k volantu nedostala. Po letech jsme si auto pořídili a vydali se na dvoudenní opožděnou svatební cestu "až do Aše" (děti byly na táboře). Ovšem šoférský reparát jsem nesložila. Měla jsem se totiž rozjet do kopce, bylo potřeba udělat několik věcí naráz; já se hodně snažila... Ale jen jsem dlouze tůrovala se zataženou ruční brzdou. Manžel cedil peprné poznámky, dva náhodní svědci hlasitě kibicovali a s napětím očekávali výsledek. Jistě, vystoupila jsem a řízení už napořád oželela.

Teď asi skončím s návštěvami plaveckého bazénu. Předesílám, že mám doma připravenou bonboniéru a omluvu pro paní pokladní, ale netuším, zda ještě někdy plavat půjdu.

Asi před měsícem, v neděli navečer, jsme s mužem byli v benešovském bazénu. Vše probíhalo jako jindy, ovšem šrumec nastal při odchodu. I když jsem tamním turniketem procházela mnohokrát, tentokrát mě dostal. Manžel už odbavení absolvoval, já dostala od paní pokladní lístek a pokoušela se o totéž.  Domnívajíc se, že musím projít rychle, nacpala jsem se k turniketu. Paní pokladní na mě křičela, ať se toho rukama nedotýkám, tak jsem ji poslechla a do propouštěcí páčky tlačila pouze tělem :-). Naproti mně stáli v očekávání vstupující, za mnou se hromadili odcházející. Já dobře slyšela, že mám ustoupit, ale nedbala! Přede mnou byl můj muž, čekal na mě, a to mě jako poslušnou manželku nutilo jednat. Tak jsem bojovala, až hmota podlehla. Ozvalo se takové jemné "lupnutí", páčka se složila (pozor, neponičila jsem ji, pouze to vzdala a zajistila mi volný odchod - zastavila spuštěný program). Muž se ani moc nerozčiloval, protože kolem padaly poznámky o tom, že konečně někdo zařídil normální průchod. Ovšem zaregistrovala jsem ještě něco - do všeobecného pozdvižení paní pokladní tichounce, odevzdaně hlesla:

"Tak už to shodila".

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?