Etuda bydlitelská

čtvrtek 3. březen 2011 08:50

Na hájence; rodinné foto v perexu je z mého mládí; tohle jsou naše starší děti o pár let později na návštěvě
NULI

Nadpis je dost krkolomný, ale nic lepšího mě nenapadlo. 

Někdo prožije celý svůj život na jednom místě, třeba i v jednom domě. Někdo je naopak světoběžníkem a prožije kus života v Evropě, kus v Americe nebo třeba v Africe. Já jsem něco mezi tím. Jsem českoběžník, konkrétně  "středočeskoběžník".

Narodila jsem se v Kutné Hoře a a v její blízkosti jsem prožila s maminkou první rok života, a to na Zadní u Červených Janovic; táta pracoval v Mělníku. Potom dostal coby polesný přidělenou myslivnu v Seleticích u Nymburka, kde jsme bydleli osm let. Následovala hájenka v Býchorech u Kolína, kde jsem s rodiči a sourozenci žila dalších 16 let. Ovšem z toho jsem 5 let pobývala na studiích (čtyři roky v Praze, první rok jsem byla pár měsíců u strýce ve Vysočanech a pak na koleji na Strahově, tři roky na koleji na Suchdole; a jeden rok v Lánech u Rakovníka). Po studiích jsme s mužem bydleli necelé 2 měsíce v Tismi u Benešova, poté čtyři roky ve Václavicích u Benešova a koncem roku 1979 jsme začali s našimi dětmi žít přímo v Benešově.

Téměř z každého pobytu mám pěkné vzpomínky, ale nejvíc zřejmě z Býchor, kde jsem prožila největší část dětství a mládí. Myslím, že jsem to někde už psala - hájenka uprostřed lesů; kolem byly i kopce, rybníky, potoky, háje, palouky, pískovny ... Bylo tam opravdu krásně. Proto jsem se trochu obávala života ve městě, ale ukázalo se, že zbytečně. Benešov se stal  mým městem, mým dalším domovem.

Při podrobnějším pohledu zjišťuji, že se mi občas život utvářel "do kruhu". Někde něco začalo, roky pak plynuly jinde a jinak a najednou se objevím tam, kde to začínalo. Přitom nejde o plánované, cílené návraty.

Když jsem se na vysoké škole seznámila se svým budoucím mužem, netušila jsem, že pochází ze Štipoklas, obce mezi Kutnou Horou a Zručí, pár kilometrů od rodných domů mých rodičů. Po letech jsme si tam upravili chalupu, takže o víkendech bývám nablízku svým kořenům  - i svému rodnému městu.

Co pamatuji, tak byl zaměstnavatelem mého táty Lesní závod Nymburk (i když různá polesí). Můj manžel po několika zaměstnáních (v Benešově, Říčanech, Praze) již několik let dojíždí za prací - do Nymburka.

Moje první zaměstnání bylo na hospodářství benešovského státního statku v Neveklově, pak jsem pracovala v různých institucích v Benešově, ale do důchodu jsem odcházela jako učitelka - z Neveklova.

Všechna místa, kde jsem žila, zůstala v mém srdci a mám je ráda.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?