Oheň a voda

čtvrtek 18. listopad 2010 08:50

Djó, živly. A nemusí to být ani povodeň, ani ohromný požár - přesto nás dovedou potrápit. A po čase třeba i kapičku rozesmát.

Před mnoha a mnoha lety jsem trávila pěkné odpoledne u našeho rybníku, kde se říkalo Na Staré pile. Seděla jsem v hloučku kluků, dobře se bavila. Vtom jsem si všimla, že se něco děje. Můj nejmladší, asi osmiletý, bráška běhal od vody s jakousi nádobou nahoru do stráně a cosi drmolil. Došlo mi, že na všechny strany informuje, že hoří. Zvedli jsme se a s námi několik dospělých a hledali jsme oheň. Našli. Hořela tam tráva, větve na zemi a už začínaly šlehat plameny i u kmenů stromů. No, malí kluci si hráli se zápalkami. Začal frmol, k hašení se přidal kdo mohl a povedlo se. Zůstaly ohořelé kmeny a vypálené místo, ale nerozšířilo se to. Byl to dost drsný zážitek. Důsledky byly odpovídající, kluci měli zhoršenou známku z chování, náš Honza jen ředitelskou důtku. Já soudím, že proto, že jediný neutek a hasil; on si myslí, že spíše z protekce, protože naše maminka pracovala jako hospodářka v dětském domově, který patřil ke škole. Mělo to samozřejmě dohru i doma. Jako poslední (neboť tou dobou byl pryč) se to dozvěděl náš táta, polesný!!! A že nás nepochválil, to si můžete domyslet.

Jiný zážitek jsem měla s našimi staršími dětmi, když byly malé. Byli jsme s mužem nevyspalí po plese, a tak jsme se šli na chvilku po obědě natáhnout. Jen odpočívat. Samozřejmě jsme usnuli. Protože jsem ale přece jen nespala tvrdě, vzbudilo mě podivné pleskání. Vyšla jsem z ložnice a uzřela naše dvě děti předškolního věku (zhruba tak velké, jako na fotce v perexu), jak vycházejí z obývacího pokoje, v holinkách a v rukou kyblíčky s vodou. Tu nesli vylít do koupelny. Mazala jsem se podívat, co se děje - a stálo to za to. V kuchyni potopa, v obýváku o něco menší, ale zato nacucaný koberec a děti s otázkou v očích, co přijde. Měla jsem rozmyté nádobí, tudíž zašpuntovaný dřez. A oni si pustili vodu (ani nevím, zda Petra nebo Ondřej, což je koneckonců fuk) a neuměli ji zastavit. Mohla jsem se tak akorát zlobit na sebe!

Dodnes se usmívám při vzpomínce na brášku, jak nekřičí, ale decentně okolí sděluje, že hoří anebo na dva prcky v barevných holinkách, jak vynášejí vodu z obýváku.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?