Vyprávěnka druhá - Matyáš

čtvrtek 28. říjen 2010 08:50

Tak mám na co myslet. Vyhodili trenéra malých hokejistů Slavie. Kvůli jednomu nepovedenému seriálu. Nebo spíše kvůli záměrně zkreslenému sestřihu toho, co se na ledě a kolem něj děje.

Kdysi jsem ve Slavii také hrával. Začínal jsem u nás, na menším městě, asi 65 kilometrů od Prahy. Už jako předškolák jsem brázdil ledovou plochu s hokejkou. Na základní škole jsem v hokejovém zápolení pokračoval. V sedmičce jsem se dostal do Prahy. Vstával jsem brzy ráno, sedl na autobus a cestoval. Společnost mi dělal stejně starý kluk. Na Roztylech jsme přesedli do dalšího autobusu a vystoupili u haly Slavie. V čase, kdy bývalí spolužáci teprve vstávali, my už trénovali. A pak jsem tam šel na vyučování a odpoledne zase na trénink. Domů jsem se vracel vpodvečer. Na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Za světla, za tmy, v parnu i v mrazech. Malý kluk ve velkoměstě.

Potom jsem se dostal do juniorského týmu hokejového klubu za Prahou, v současnosti tam hraji za starší dorost. Bydlím na ubytovně, v onom městě navštěvuji také školu. Domů jezdím na zkrácené víkendy. Přijíždím až v sobotu navečer, protože v pátek a v sobotu máme zápasy. V neděli navečer zase odjíždím. Velký kluk v kolotoči tréninků a zápasů.

Celou tu dobu mi pomáhají rodiče. Uvědomuji si, že je to stálo a stojí hodně - času, peněz, energie... Moc si mě neužili, ale vybrali tuhle cestu spolu se mnou. Věděli, že nás všechny čeká běh na dlouhou trať. Také moje slečna, která bydlí asi dvacet kilometrů od mého domova, zažívá, bohužel, omezenou možnost našich setkání. A ještě jednu nevýhodu sport na vyšší úrovni má - není moc času ani chuti na učení, z tréninků jsme unavení, vyčerpaní. Chtěl bych jednou hrát prvoligový hokej; předpoklady mám, ale je nás víc, kdo má takový sen, a tak musím  "makat".

S trenéry je to obvykle tak, že na nás při zápasech křičí. Jednak proto, abychom je slyšeli; jednak proto, aby nás motivovali. Někdy jsem otrávený, když jsou trenérova slova hodně ostrá; ale na mazlení opravdu není prostor. Navíc - kdyby se dostal přes únosnou míru, určitě by zasáhli rodiče. Jezdí s námi, nejen ti moji. Konečně - někdy má i táta k mé hře výhrady, občas právem, ale taky to neslyším zrovna rád. 

Ovšem vím, že kdo chce něco dokázat, musí i něco vydržet.

 

P.S. Převyprávěla jsem povídání sedmnáctiletého nadějného hokejisty.  NULI.

Miroslava Nulíčková

danielaJsem ráda...21:0631.10.2010 21:06:26
NULIByla jsem od čtvrtka pryč,16:0830.10.2010 16:08:06
zuzanazajicovaje to tvrdá řehole08:3829.10.2010 8:38:22
Mirek T.Taky jsem chtěl, aby z mého syna byl hokejista21:5728.10.2010 21:57:42
jan KouřilJe mi toho chlapce líto.17:0828.10.2010 17:08:20
josef hejnaZajímavý pohled14:2728.10.2010 14:27:47
Lída V.Ano, paní NULI,12:3328.10.2010 12:33:53
HelenaMirko,09:3628.10.2010 9:36:29

Počet příspěvků: 9, poslední 31.10.2010 21:06:26 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Miroslava Nulíčková

Miroslava Nulíčková

Psát bych zkusila třeba o "našem" zloději, o hlídání vnoučat, o studentech, o pubertě nejmladší dcery; možná o prvních láskách, o nemocech, o nelegálním software, o venčení pejska, o městě, o vlacích, o netopýrech...

Jsem máma, babička, teta, kmotra, manželka, sestra, dcera. A taky kamarádka a bývalá kolegyně. A ještě učitelka (taky bývalá, jsem už důchodce). Nejsem nula, jsem NULI.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Jiří KAMEN: Kinžál
  • Jan PÁSEK: Tančili jsme holanďana
  • Pavla SMETANOVÁ: Pod cypřišem se sklenkou ouza
  • Zuzana ZAJÍCOVÁ: Drsný život zralé ženy
  • Naďa DUBCOVÁ: Nepravidelný deník české rentiérky

Co právě poslouchám

  • Poletíme?

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.